/

19.8.2021 /

V Indii by mi za kritiku systému vzali pas, říká indická režisérka z FAMU

Apoorva Satish je režisérka indického původu a absolventka FAMU International. Zaměřuje se na společenská a politická témata a na kulturní tradice své země se dívá kritickým pohledem. Na FAMU absolvovala v roce 2020. V současné době připravuje celovečerní film s názvem Change of Heart, který bude vyprávět o proměnách vztahu otce a dcery a bude se točit v Indii.

Kanya je absolventský film režisérky Apoorvy Satish.

/

Režisérka Apoorva Satish chtěla původně studovat film v Los Angeles, FAMU objevila náhodou. Jaké pro ni bylo stěhování z Indie do Prahy? Co by změnila na indickém kastovním systému? Proč znamená začátek menstruace pro ženu konec svobody a jak vznikal její film Kanya, který se dostal na shortlist studentských Oscarů?

Považujete Kanyu za český film?

Je to český film, i když téma je indické. Záleží na tom, jaká je produkce. A 80 % filmu se točilo v Česku, i když to tak nevypadá.

Jak se stane, že se film dostane mezi semifinalisty na studentských Oscarech?

Je to hlavně zásluha FAMU. Aby se film vůbec mohl ucházet o nominaci na studentskou cenu Akademie, musí být uveden minimálně na třech festivalech, které jsou uznávané jako „kvalifikační“, musí vás tam vybrat do soutěžní sekce. Zpočátku nás všude odmítali, ale vloni na podzim se najednou film chytil. Vybrali nás na festival v Busanu v Jižní Koreji, který sice není kvalifikační, ale je to jeden z největších festivalů v Asii. To nám otevřelo dveře. Kvůli covidu se pak naše světová, evropská i indická premiéra odehrála v rozmezí několika hodin, což přitáhlo další pozornost k filmu a najednou si ho začaly všímat další festivaly.

A pak mohla FAMU film přihlásit na Oscary. 

FAMU přihlásila film v kategorii mezinárodních hraných filmů (Narrative International). Do téhle kategorie se přihlásilo přes 1400 filmů z celého světa. My jsme se dostali mezi 15 vybraných.

Režisérka Apoorva Satish.

/

Jezdila jste na festival s filmem, nebo to kvůli covidu nebylo možné?

Nejezdila. Ale i tak to bylo zajímavé. Organizátoři pro nás pořádali online setkání. Na festivalu v Los Angeles jsem si povídala s velkými producenty, třeba s viceprezidentem Sony Pictures. Snažili se nám vynahradit, že tam nemůžeme být osobně.

Když jste na festivaly nejela, máte představu, jak byl film v různých zemích přijímán? Promítal se v Asii, v Evropě… Ptám se, protože téma dospívání a konflikt tradic a vlastních ambicí je na jednou stranu velmi indické téma, ale zároveň je velmi univerzální.

Když jsme film začínali uvádět, byl to „jenom“ film o dospívání a první menstruaci. Ale časem jsme si uvědomili, že to téma je mnohem větší. V souvislosti se sportem a Simone Biles se řeší psychické zdraví sportovkyň, byla tu kauza atletky Cimanouské, která se z Tokia odmítla vrátit do Běloruska… To jsou témata, která jsou našemu filmu blízká, protože můj film je o tom, jak ti gender – to že jsi žena – omezuje tvoji svobodu dělat, co chceš. Vypráví o první menstruaci, o dívce, která se stává ženou, ale zároveň je o plavkyni, která nemůže plavat.

Po projekcích mi lidé psali, jak se jim film líbil, jak je hluboce oslovil – byly to reakce z Turecka, z Iránu… ze zemí, kde to ženy mají hodně těžké. A film Rezonoval také mezi mými přáteli, kteří jsou trans*.

Jaké bylo přijetí filmu v Indii?

V porovnání s Českem se filmu v Indii dostalo mnohem méně pozornosti. V Indii se prosazují poněkud odlišné filmy. Můj film nekonvenuje současné vládě. Filmy, které se k systému vyjadřují kriticky, se na festivaly nedostávají a moc se o nich nepíše. Nikdo se o mém filmu neodvážil napsat. To je docela kontroverzní komentář, ale jsme v Česku, tak to říct můžu.

Na jednom indickém festivalu se ale promítal.

Jen na jediném, a nebyl ani v soutěži. 

Kdybyste film Kanya točila v Indii, tak byste ho nemohla natočit, jak byste chtěla?

Pravděpodobně ne. Moje filmy většinou kritizují náboženský a politický systém v Indii. Vždycky se snažím pracovat s tématy a nápady, které mají politický a sociální rozměr.

/
/
/
/

Co vás vlastně přivedlo na studia do České republiky?

Původně jsem chtěla studovat v Los Angeles. Ale bylo to hodně drahé. Cena za jeden rok v L. A. je stejná jako za čtyři roky v Praze. Byla jsem hrozně zklamaná, protože to byla moje vysněná škola. Jela jsem se podívat na univerzitu do New Yorku a všimla jsem si, že newyorkská univerzita má výměnný program s pražskou FAMU.

To bylo před sedmi lety, o FAMU jsem do té doby neslyšela, ale zjistila jsem, že na FAMU studoval Miloš Forman, takže to musela být určitě dobrá škola. V Los Angeles bych nejspíš uvízla v systému hollywoodské konkurence, ale v Praze mám jako filmařka z Indie svůj vlastní prostor. Nenarušuju rovnováhu českého filmu, a zároveň tu mám svobodu točit filmy, které mají mezinárodní přesah.

Pamatujete si na svoje první dojmy po příjezdu do Prahy?

Měla jsem z toho strach. Poprvé jsem měla žít tak daleko od domova, od rodiny. První týdny byly zajímavé. Můj otec je velmi duchovní člověk. Nedaleko místa, kde moje rodina bydlí, je chrám, kam přijíždí hodně lidí z Česka. S několika jsem se v Indii seznámila a ti mi pak v Praze pomohli. Vyzvedli mě na letišti, pomohli mi zařídit si tu bankovní účet a další věci. Takže první lidi, které jsem v Česku potkala, ke mně byli velmi přátelští. I dneska jsou na mě lidé většinou milí. Zjistila jsem, že jakmile začnu mluvit česky, lidé jsou hned vstřícnější. 

Vy mluvíte česky?

Zatím jen trochu. Ale když tu chci žít, měla bych znát i zdejší jazyk. To, že se domluvím česky, je pro mě úplně nová zkušenost. Dokonce i na poště, což pro mě dřív bylo hrozivé místo, jsou ke mně přátelštější, když promluvím česky.

Jaký je život u vás doma v Indii?

Patříme k vyšší kastě. Což je zajímavé, protože všude mimo Indii mě lidi na první pohled vidí jako někoho ze země třetího světa, ale v Indii jsme vyšší třída. Ruku v ruce s tím jde ale to, že je to velmi patriarchální společnost. Některé věci smíte, ale jsou věci, které dělat nemůžete. Vyrostla jsem ve velmi konzervativním prostředí.

Dospívání je těžké. Když dostanete poprvé menstruaci, rodina uspořádá rituál, který je hodně zahanbující. Sedíte uprostřed místnosti, kolem vás spousta květin a pozve se celá komunita. Moje oslava nebyla tak velká, bylo tam tak sto lidí, ale uvědomuju si, že to je v Evropě už středně velká svatba. Všichni přišli, aby oslavili moje ženství, ale já jsem vůbec nevěděla, čím moje tělo prochází. Neměla jsem žádné informace o tom, co je menstruace nebo jaké emocionální změny mě čekají. Byla jsem na to všechno sama, i když tam byla stovka lidí, kteří oslavovali, že jsem žena. 

V nižších kastách je situace žen podobná?

Je to ještě horší. Ženy v nižším postavení mají omezení vycházející nejen z toho, že jsou ženy, ale navíc z příslušnosti k nižší kastě. Například by žena z nižší kasty nemohla přijít a sednout si tady vedle mě na židli. Moje rodina to tak nemá, ale spousta lidí, co znám, by se s lidmi z nižší kasty vůbec nebavila. Kastovní systém je v Indii velký problém. Nedávno byl případ, kdy si šla devítiletá dívka z nižší kasty pro vodu ke krematoriu, kam se normálně chodí pro vodu. A byla znásilněna čtyřmi muži z vyšší kasty. Než jí stihla přijít na pomoc její matka, tak ji popálili a ta dívka zemřela. Oni skončili bez trestu, protože jsou z vyšší kasty. I takhle kastovní systém funguje. 

Dá se postavení ženy v Indii popsat obecně, nebo se mění podle státu a kasty příslušnosti ke kastě? 

V každé kastě mají ženy nějaké těžkosti. Nemůžu být hlasem všech lidí z nižší kasty. Na to nemám právo. Ale můžu mluvit o těžkostech a problémech, které se mě dotýkají, a můžu o nich točit způsobem, jaký je mi vlastní. Ten menstruační obřad, který vidíte ve filmu Kanya, se odehrává i v nižší kastě. Tyhle obřady se konají proto, aby rodina dala komunitě najevo, že mají doma dívku, která je připravená vdát se a rodit děti.

Mojí prababičce bylo jedenáct, když se vdávala. Ve dvanácti se jí narodila moje babička. Mojí babičce bylo osmnáct, když se jí narodila moje máma. Ten věk se postupně zvyšuje. Mámě bylo jednadvacet, když jsem se narodila já. Mně je devětadvacet a založení rodiny neřeším, protože moji rodiče jsou progresivní. Ale to se týká až mojí generace. Představte si, že je vám jedenáct a narodí se vám dítě… V nižší kastě se to stále děje.

Chtěla bych o kastovním systému a o tom, jak dopadá na ženy, natočit delší film, kde bych to více ukázala. Mohlo by to být ale pro mě nebezpečné. Když mluvíte v Indii proti systému, můžete se vy nebo vaše rodina dostat do problémů.

Do jakých problémů? Hrozilo by vám vězení?

Mohla bych přijít o pas. O svobodu cestovat. I proto jsem ráda v České republice, tady mám prostor točit filmy, jako je Kanya. 

Ve filmu zazní věta, kterou říká matka dceři: „Víš, jaké máš štěstí, že ses narodila jako žena?“ Cítím v tom velkou ironii.

Myslím, že ta matka tomu věří. Ukazuje se to i ve scéně, kdy se dívka ptá matky, čím si prochází. Matka jí odpoví: Prostě spi, to přejde. To je přístup žen. Ve filmu také matka, když má menstruaci, říká dceři, že ji pokousal pes. To moje máma skutečně zažila, ona netušila, že má její máma menstruaci, ani co to znamená. V Indii, když má žena menstruaci, nesmí první čtyři dny sáhnout na nic, co je společné. Nesmí být ve společných místnostech, protože je považovaná za nečistou. Moji rodiče jsou progresivní, takže u nás se tohle pravidlo nedodržovalo, ale znám několik rodin z okolí, které to tak dodnes dělají.

Když byla moje matka malá a babička měla menstruaci, musela moje matka vařit pro celou rodinu. Ptala se babičky, proč nemůže vařit ona. Babička jí vždycky odpověděla, že ji kousl pes. Takže moje máma se pak strašně bála psů. Až když pak sama dostala menstruaci, tak jí to došlo. 

Pro mladé dívky to musí být děsivé.

Když nevíte, co se s vámi děje, není tam nikdo, kdo vás uklidní, tak jste vyděšená. Spousta dívek si myslí, že umírají, když začnou menstruovat. Je v tom velký paradox. Lidé sice věří, že schopnost rodit děti je posvátná, ale když menstruujete, jste nečistá. Jak to jde dohromady? 

Další paradox je, že menstruace je tabu, a přitom se veřejně oslavuje.

Menstruace má pro společnost hodnotu v tom, že je žena fyzicky připravená rodit děti. V mnoha částech Indie dívky nikdy neviděly menstruační vložky nebo tampony. Vůbec to neznají. Mají k dispozici jen bavlněné hadříky. V některých vesnicích dodnes musejí menstruující ženy a dívky odejít do menstruační chatrče a zůstat tam, i když prší nebo přijde povodeň. Když to nějaká rodina nedodržuje, zbytek vesnice s nimi nemluví.

Taky se stává, že dívky si během dospívání nevědí rady se svými emocemi, přehnaně reagují, tak jak je to u teenagerů normální. Rodina to špatně vyhodnotí, nevědí nic o premenstruálním syndromu a psychických proměnách během dospívání. Tak se rozhodnou dívku provdat, aby se uklidnila. Pak se jí narodí děti a vzdělání tím pro ni končí. Nedovedu si představit, že bych byla v takové situaci. 

Máte štěstí, že můžete studovat, cestovat a točit filmy.

Rodiče mě vychovávali s tím, že je důležité stát na vlastních nohou, nebýt na nikom závislá, a s vírou v to, že ve vzdělání je síla. Můj otec je obchodník a často cestuje. Matka sice necestuje, ale hodně čte a je o světě dobře informovaná. Je to pro mě velké privilegium, že si můžu dělat, co chci. Hodně žen v Indii to štěstí nemá. 

Ve filmu Kanya pracujete se symbolem vody. Kanya je plavkyně, voda hraje roli v rituálu, který absolvuje. Jak vás napadlo udělat z vody jeden z hlavních prvků filmu?

Sama jsem dostala první menstruaci, když jsem se učila plavat, a matka mi nedovolila v plavání pokračovat. V Indii se běžně děti neučí plavat v nízkém věku, jako to děláte u vás. Většinou se naučíte dřív řídit auto než plavat. Když jsem přemýšlela, o čem budu točit, nechtěla jsem jen odvyprávět příběh celovečerního filmu na patnácti minutách. Chtěla jsem prozkoumat, jak posunout hranice krátkého filmu, a napadlo mě, že bych mohla pracovat se symboly. Voda je silný symbol. Člověk se z vody rodí. Kanya je plavkyně. Menstruace a téma reprodukčního zdraví do toho zapadá a voda je tu nakonec i symbol svobody.

Bylo natáčení pod vodou technicky náročné?

No to teda! Byl to intenzivní rychlokurz podvodního natáčení. Když dáte kameru pod vodu, tak všechno funguje jinak. Je to kvůli tlaku vody. Všechno se musí přizpůsobit. Musela jsem se to všechno naučit.

To jste zjišťovala za pochodu, nebo jste měla experty a poradce?

Za pochodu. Ale kameraman, který je také z Indie a také studoval na FAMU, se na to dobře připravil. Kameramani jsou často geekové, milují technologie. Pomohla nám i firma, která nám půjčila vybavení a poskytla lidi, kteří to s ním uměli. Ale většinu jsem se naučila z tutoriálů na youtube (smích).

Dopadlo to, jak jste si představovala?

Všechno, co ve filmu vidíte, jsem si předem připravila, každý záběr jsme měli rozkreslený ve storyboardu. Nebylo možné jít točit pod vodu a až tam zjišťovat, jak to udělat, aby ten závěr fungoval. Kameraman byl hrozně šikovný, přesně věděl, co chci. I když já jsem pod vodou nebyla a kvůli technické závadě jsme neměli ani monitor, takže jsem neviděla, co se točí. 

Režírovala jste vlastně naslepo. Nebyla jste nervózní, jak to dopadne?

Byla jsem hrozně nervózní. Ale dopadlo to všechno dobře. Zdá se, že se nám to povedlo, když jsme se dostali mezi semifinalisty na studentského Oscara (smích). 

Váš film je velmi vizuální. Hrají v něm barvy, zvuky, skoro cítíte ty vůně… Natáčeli jste v českém bazénu a v indických exteriérech. Jaké pro vás bylo jet do Indie s mezinárodním týmem a točit „český“ film o Indii? Viděla jste Indii jinýma očima, než když jste odjížděla?

Když žijete takovou dobu někde jinde, tak se vám perspektiva trochu změní. Říkáte, že můj film je plný barev, ale vtipné je, že když jsme v Indii kamkoliv namířili kameru, bylo tam tolik barev, že to bylo až příliš. Tak jsme barvy ubrali a ve filmu „hraje“ jen trojice barev. Barva dívky je červená, voda je modrá a světlo je žluté. To je všechno. V každém záběru jsou jen tyto tři barvy. Ale ve výsledku to působí velmi barevně.

Indická kinematografie je fenomén. Je velká a rozmanitá stejně jako celá Indie. Není to jen známý Bollywood. Co znamená indický film pro vás?  

Filmy jsou nedílná část naší kultury. Z filmových hvězd se stávají politici a politici také filmy rádi používají k propagaci, není to propaganda ve špatném slova smyslu. Ale když nějaká strana chce upozornit na určité téma, kterému se věnuje, hledá způsob, jak ho dostat do filmu.

Jít na film do kina je v Indii úplně jiný zážitek. Herci jsou pro mnohé lidi jako bohové, takže když se objeví na plátně, diváci házejí peníze, dávají oběti. Film se pořádně sledovat nedá, protože lidé neustále pokřikují. Bohužel covid to všechno změnil. Ale snad se to zase vrátí do normálu. Moji oblíbení filmaři nejsou součástí mainstreamu. Mně se líbí filmy, jako je Cizí oběd (Lunchbox). 

Je v Indii hodně ženských režisérek?

Ne, je to spíš mužská záležitost. Populární režisérky bych spočítala na prstech jedné ruky, možná dvou rukou.

Takže když jste doma řekla, že chcete být režisérkou, jak se na vás tvářili? Jako byste chtěla letět na Mars?

Ano. Táta chtěl, abych se věnovala obchodu jako on. Ale obchod není pro mě. Jsem spíš tvůrčí. Tehdy měl táta výhrady, říkal, že to je nejistá kariéra. Ale teď už moji práci miluje a jsem moc ráda, že mě rodina podporuje. Film se ženám postupně otevírá. A to je dobře, protože kdo jiný než ženy zbaví filmy stereotypů, které se se ženami pojí? Ženy ve filmu nemusejí být jen paní v domácnosti nebo podřízené mužského šéfa. Mohou to být postavy s charakterem, s chybami, nemusejí jen plnit přání rodiny a manžela. Tohle do filmu přinesou jen ženy. Muži těžko.

/
/
/
/

Fotky z natáčení v Praze.

Zdroj: https://www.heroine.cz/kultura/5637-v-indii-by-mi-za-kritiku-systemu-vzali-pas-rika-indicka-reziserka-z-famu

Ilona Kleníková | 16. 8. 2021